Seminární práce na téma „Osobnost psychologického poradce“, kterou jsem nedávno sepsal pro jeden předmět ve škole. Předkládám jej v surové podobě a plném znění.

Zamyslím-li se nad tím, jaký by měl být osobnostní profil ideálního psychologického poradce, okamžitě mě napadá jednoduchá odpověď: v podstatě stejný jako ideálního psychoterapeuta. Je to logické, neboť obě profese mají společný základ – snaží se psychologickými prostředky a v rámci poradenského (terapeutického) vztahu vhodně působit na klienta a pomoci mu tak k nápravě či zmírnění jeho problému. Je zřejmé, že pro vybudování kvalitního vztahu profesionál – klient je osobnost poradce (terapeuta) klíčová.

Na druhou stranu mezi poradenstvím a terapií existují i významné rozdíly (ve východiscích, hlavních tématech, šíři záběru i charakteru práce) a proto očekávám i jisté nuance v tom, zda se někdo osobnostně hodí spíše pro poradenství nebo psychoterapii. Já sám jako účastník výcviku v Gestalt terapii mám blíže k psychoterapeutickým metodám práce s lidmi a právě proto v této úvaze se zájmem prozkoumám především právě specifika osobnosti poradce oproti jakémusi „společnému základu“ v obou profesích.

Nejprve se ale pokusím stručně vymezit právě onen společný základ. Jaký by tedy podle mne měl být psychologický poradce resp. psychoterapeut především? (V této části práce si dovolím obě profese volně zaměňovat.) Snad nejdůležitější podmínkou pro práci poradce je podle mne „mít rád lidi“, tj. mít aktivní, otevřený a upřímný zájem o druhé lidi, a to nejen v obecném či teoretickém smyslu, ale především o konkrétní jednotlivé lidi, se všemi jejich nedostatky, problémy a strastmi. Terapeut by měl být schopen druhé akceptovat a přistupovat k nim s úctou, sympatií a vřelostí (pročež je nutné, aby obdobným způsobem přijímal i sám sebe). Tyto základní vlastnosti jsou potřebné pro vytvoření dostatečné důvěry a bezpečí v pracovním vztahu mezi klientem a profesionálem, které se pak stávají hlavním motorem případných změn. Poradce musí mít důvěru v to, že je alespoň nějaká změna k lepšímu vůbec možná a že k ní má klient dostatečné vnitřní zdroje.

Terapeut by měl být ochotný, ve vhodných momentech, empaticky spoluprožívat pocity a témata, které klient přináší, nechat se jimi lidsky zasáhnout (nikoliv však zaplavit) a případně vracet tyto své prožitky v nějaké prospěšné formě zpět klientovi. Poradce by také měl být ve vztahu ke klientům (ale i v běžném životě) kongruentní, tj. v každé situaci „sám sebou“, tedy ve stavu, kdy jeho vnitřní pocity odpovídají chování navenek.

Pro vybudování všech zmiňovaných vlastností a zejména kongruence je podle mého názoru potřeba pracovat na „zrání“ své osobnosti, tj. být otevřený vůči sobě samému, zkoumat své vztahování se k sobě, druhým lidem i společnosti a světu jako celku, pracovat na změně zastaralých vzorců chování z minulosti a celkově se snažit postupně vybudovat pro sebe přijatelný a zralý hodnotový rámec. K tomu může budoucímu profesionálovi výrazně pomoci terapeutický výcvik nebo jakákoliv jiná intenzivní forma sebezkušenosti, přestože pro samotnou poradenskou praxi není tato příprava z právního pohledu nutná. Ani zahájením praxe však práce na sobě nekončí a měla by podle mne dále pokračovat minimálně sledováním pokroků v oboru a supervizemi. Formální vzdělání v dané disciplíně, např. v psychologii, považuji za samozřejmé (snad s výjimkou laických poradců), neboť dává poradci mimo jiné široký teoretický rámec, o který se může ve své práci opřít, troufám si ale tvrdit, že pro praktické dovednosti (zejména budování poradenského vztahu) je minimálně stejně důležitá právě nějaká forma sebezkušenosti a je s podivem, že pro poradenskou praxi státem vyžadovaná není.

Není podle mne nutné a koneckonců často ani možné, aby poradce (terapeut) měl osobní zkušenost se všemi typy problémů, se kterými klienti přicházejí. Dokonce jsem toho názoru, že určitá konkrétní prožitá zkušenost, dejme tomu např. s rozvodem, může snadno svádět k apriornímu očekávání stejných či podobných prožitků i u klientů. Nenavádím nyní v žádném případě k vyhýbání se vlastním zkušenostem, mám však za to, že poradce, který s klientem řeší nějaký problém dotýkající se jeho vlastního osudu, musí paradoxně postupovat často spíše o to obezřetněji, nikoliv naopak a musí být ochoten se ze zážitků druhých lidí sám učit.

Naopak extrémně důležité je aby poradce i terapeut byly osobnosti zralé morálně a eticky a za samozřejmé považuji vnitřní ztotožnění se s pravidly etického kodexu dané profese. Hlavní snahou by mělo být klientům svou činností neublížit, teprve pak až pomoci zmírnit či odstranit problém.

A čím se tyto dvě profese, z hlediska vhodných osobnostních rysů jejich představitelů, od sebe liší? Poradenská práce je obecně daleko více zaměřena na konkrétní zakázku než je tomu u terapie. Poradci proto musí vyhovovat (nebo s tím musí být smířen), že jádrem jeho práce je snaha o společné řešení konkrétního problému a že mu de-facto nepřísluší příliš zabíhat mimo rámec této zakázky. V praxi je hranice mezi poradenstvím a terapií jistě často rozostřená, ale nepředpokládám, že by si poradce (např. v nějaké manželské poradně) mohl dovolit s klientem intenzivně a dlouhodobě terapeuticky pracovat, a to i v případě, že právě takováto hlubší a déletrvající práce by především vedla k vyřešení prvotního problému, se kterým klient přišel. V mé představě poradce pracuje s lidmi uvízlými v určitém konkrétním, relativně dobře ohraničitelném problému, jemuž lze alespoň z podstatné části relativně rychle porozumět a brzy dojít k nějakým návrhům. Pokud ale vytuší hlubší, skrytější potíže, měl by podle mého názoru klientovi spíše doporučit pomoc psychoterapeuta, stejně jako terapeut někdy doporučuje obrátit se na některého z kolegů psychiatrů. Rozebírám to zde takto podrobně z toho důvodu, že to podle mne má důsledky pro vhodnou osobnost poradce: mělo by mu vyhovovat rozmýšlení o konkrétních a jednotlivých potížích klienta, tj. neměl by mít ambici lidi sám podněcovat k nějakým hlubším osobnostním změnám.

Tím, že je poradenská práce více zaměřena na konkrétní cíle, není potřeba budovat tak hluboký vztah s klientem, jako je vhodné v terapii. Častěji lze slovy Martina Bubera zůstávat na vztahové rovině Já-To (kdy klient využívá svého poradce jako účelového prostředníka ke změně), a jen výjimečně, pokud vůbec někdy, je možné zažít rovinu Já-Ty (kdy se dva lidé k sobě vzájemně vztahují bez účelovosti, jako celistvé lidské bytosti). Troufám si říct, že oproti psychoterapeutovi (zejména z některého z huma­nisticky orientovaných směrů) může poradce zůstat jako člověk také trochu více „ukryt za hradbou“ své expertnosti, což je ale koneckonců v tomto případě naprosto funkční – lidé si do poraden nechodí prožívat nějaké vztahy, ale vyřešit svůj konkrétní problém (naproti tomu v terapii je zážitek vztahu s druhým člověkem základním léčebným faktorem, což může klást vyšší nároky na autenticitu, otevřenost a vnitřní integritu terapeuta). Tím samozřejmě nechci naznačit, že by poradenský vztah (a poradcova schopnost jej navodit) nebyl důležitý, právě naopak, nicméně tento vztah slouží podle mne především k vybudování důvěry potřebné pro účinnější práci na zakázce než pro změnu samotnou. A co se týče oné expertnosti poradce, některým lidem jistě vyhovuje, když jej lidé berou za experta a přicházejí k němu pro odbornou radu, zatímco jiným podobný „tlak“ ze strany klientů a primární účelovost vztahu spíše vadí, a ti pak, spekuluji, inklinují spíše k psychoterapeutické práci s lidmi.

Poradenská práce je obecně rychlejší, respektive krátkodobější, v ordinaci typické poradny se tudíž lidé střídají častěji než u kolegy terapeuta. Dovoluji si spekulovat, že ze všech dosud zmíněných důvodů je poradenství vhodnější pro extrovertnější profesionály, kdežto psychoterapie bude více vyhovovat těm introvertnějším (vyjma snad krátkodobé terapie). Jistě to ale není žádným „tvrdým“ pravidlem ani podmínkou.

Na závěr mne napadá jedna specifická vlastnost, která je zřetelněji potřebná u některých poradců než u většiny terapeutů – schopnost vyjednávat o problému s více různými stranami a udělat si z této komunikace vlastní názor. Například typická činnost poradce v pedagogicko-psychologické poradně může zahrnovat práci jak s klientem (tj. daným dítětem), ale i s jeho rodiči, školou, dalšími kolegy (např. s psychiatrem) a institucemi (sociální odbor). Umím si docela živě představit, jak mohou být podněty a názory na řešení např. nějaké konfliktní situace („problémového“) dítěte u jednotlivých stran odlišné. Poradce je v takovéto situaci nucen brát v úvahu celý systém v jehož středu se nachází samotný klient. V psychoterapii je také samozřejmě vhodné brát v úvahu širší „ekosystém“ klienta, nicméně (s výjimkou párových a rodinných terapií) je možné a nutné se podle mne více soustředit na vztah k člověku, který při hodinách sedí naproti mně.

Dalším faktorem více či méně zasahujícím do samotné poradenské práce je vztah profesionála vůči své instituci, která se řídí určitými pravidly a samozřejmě i vztahy mezi zaměstnanci. Mám (možná však mylnou) představu, že role a kompetence poradce v určité organizaci bývá definována přesněji než inherentně poněkud vágní a „všeobjímající“ pole působnosti u psychoterapie. Poradci tato pravidla mohou dávat vyšší míru jistoty, za cenu toho, že se pak práce pohybuje pouze na daném teritoriu, mezi určenými mantinely.

Pokusil jsem se v této úvaze shrnout své domněnky o osobnosti ideálního poradce zejména ve vztahu k osobnosti (ideálního) psychoterapeuta. Mám za to, že obě profese vyžadují z velké části podobné osobnostní rysy neboť základní charakter práce je u nich podobný. Není však shodný a proto jsem se zde pokusil identifikovat i jisté rozdíly, ze kterých u poradců vyplývají zřetelnější nároky na schopnost zaměřit se na konkrétní zakázku a zůstat v jejích mantinelech, ochota poradit v nejlepším zájmu klienta a dostát tak požadavkům klientů na expertnost, extroverzi a umění vzít v úvahu více faktorů a osob ovlivňujících problém klienta a provádět někdy i určitou mediaci mezi těmito různými stranami. Jsem rád, že jsem si připomněl, o jak lidsky i odborně náročné a odpovědné povolání jde a zároveň si opět uvědomil, že mně samotnému, mé vlastní osobnosti, je přece jen bližší onen dlouhodobější a hlubší záběr, který poskytuje práce s lidmi na poli psychoterapie.